Základní životní funkce, zejména srdeční tep a frekvenci dýchání, lze měřit pomocí široké škály nositelných, implantovatelných a externích (vzdálených) senzorů.
Nositelné, pulsní a piezoelektrické senzory, stejně jako elektrokardiogram (EKG), auskultace a ultrazvuk jsou považovány za vysoce stresové metody kvůli fixaci zvířete a potřebě těsného kontaktu s jeho kůží. Implantovatelné senzory (bio-senzory) mohou provádět měření vitálních funkcí u volně se pohybujících zvířat, avšak i přesto, že jsou přesné, způsobují zvířatům značnou bolest v důsledku chirurgického zákroku při zavedení nebo uložení senzoru do těla.
Existují sice některé metody s nižší úrovní stresu, jako je použití senzorů vlhkosti k měření životních funkcí, ale nutnost konkrétního místa a nemožnost vzdáleného monitorování je činí méně žádoucími. V neposlední řadě existuje také možnost sledování srdečního tepu a dechové frekvence zvířat z pohybů hrudníku a těla pomocí kamer spolu s dalšími technologiemi (například snímání založené na radiofrekvenční identifikaci).
Tělesná teplota
Tělesná teplota, jako jeden z nejkritičtějších zdravotních ukazatelů, je rozdělena do tří různých tříd na základě tělesné zóny, ve které se měří: teplota tělesného jádra, střední periferní a periferní teplota. K měření teploty jádra je nutná blízkost hlavních orgánů, čehož lze dosáhnout vaginálními, rektálními, tympanickými, vaskulárními, intraperitoneálními nebo trávicími senzory. Měření střední periferní teploty mezi jádrem a kůží vyžaduje implantaci mikročipů intramuskulárně nebo více než dva centimetry do hloubky pod kůži. Externí měření jsou méně spolehlivá, kvůli vazodilataci a vazokonstrikci, ale také kvůli externím zdrojům tepla, jako je tepelná lampa. Externí měření však nabízí nejméně bolestivé metody pro zvířata, takže je rozumné měřit periferní teplotu kůže, oka, ucha, mléčné žlázy nebo nohy zvířete.
Pro měření tělesné teploty u prasat jsou často využívány nositelné senzory. Například digitální teploměr spolu s identifikačním štítkem na uchu lze použít k měření tělesné teploty a také vztahu mezi tělesnou teplotou a účinností krmení prasat. Pro záznam teploty jádra byly u prasat experimentálně použity senzory implantované 5 cm pod kůži v blízkosti ucha. Avšak obecně jsou tyto techniky pro prasata, a zvláště pro novorozená selata, značně stresující. Dnes existují také mimotělní senzory na bázi infračerveného záření pro měření tělesné teploty, jako jsou termografické kamery (infračervené kamery) a pasivní infračervené senzory (PIR senzory). Jedná se o neinvazivní a méně stresující metody vzdáleného sledování tělesné teploty zvířat.
Výsledky experimentů ukázaly, že prase s vyšší tukovou izolací může mít nižší teplotu kůže, což nutně neznamená, že má nižší tělesnou teplotu (teplotu jádra). Proto bylo navrženo měřit jak kožní (periferní) teplotu, tak množství tělesného tuku, aby bylo možné přesně určit tělesnou teplotu. U selat je to však jiné, kvůli menšímu obsahu tuku i srsti, mají čerstvě narozená selata téměř stejnou teplotu kůže ve srovnání s teplotou tělesného jádra.
