Kejda je v chovech hospodářských zvířat, ať už dojeného skotu nebo prasat „odpadem“, s nímž se chovatelé musí nějakým legislativně přijatelným způsobem vypořádat, což je ne vždy snadné (a levné). Ale možná se díky vědcům z Cornell University pod vedením profesora Johannese Lehmanna z College of Agriculture and Life Sciences odstartuje nový trend, jehož součástí bude udržitelné hnojení. Podle výzkumu tamních vědců lze rozkladem organické hmoty při teplotě 700–1200 °F (zhruba 371 až 648 °C) bez přístupu kyslíku, což je proces známý jako pyrolýza, přeměnit kejdu skotu na ekologicky šetrné hnojivo, tzv. biouhel. To by chovatelům dojnic umožnilo nejenom omezit nutnost skladování obrovského objemu kejdy v nádržích (nebo v USA v lagunách na farmě) a její aplikaci pouze na okolních pozemcích. Prostřednictvím pyrolýzy pevné frakce kejdy a zadržení živin z tekuté frakce díky vzniklému biouhlu je možné vytvořit hnojivo, které by se dalo snadno uvádět na trh.
Udržitelnější hnojiva
Průmyslová hnojiva s obsahem dusíku, fosforu a draslíku se vyrábí s využitím řady surovinových a energetických vstupů, jako je zemní plyn, síra, uhlí a další. Z hlediska udržitelnosti, redukce závislosti na fosilních palivech a omezení dopadu na životní prostředí to není zrovna příznivé. Pokud by zemědělství dokázalo efektivně recyklovat důležité živiny, mohlo by se podle profesora Lehmanna podařit zredukovat „uhlíkovou stopu“, která je s využitím fosilních paliv spojena. Jakmile by se totiž podařilo vyrobit „suché hnojivo“ z toho, co se dosud jevilo jako „kapalný problém“, měly by se dát vyřešit i otázky jeho likvidace (nebo spíš efektivnějšího využití), protože výsledný produkt pyrolýzy je bezpečný, nejsou v něm obsaženy žádné patogeny, zbytky hormonů nebo antibiotik ani žádný jiný materiál, který by mohl kontaminovat půdu nebo vodu.
Hospodaření s dusíkem představuje velkou výzvu v zemědělském sektoru na celém světě. Podle vědců se například v chovech dojeného skotu ve státě New York ročně vyprodukuje v průměru 12,8 milionu tun kejdy, která by mohla být využita ke hnojení 17,4 tis. hektarů kukuřice. Průměrný zemědělec, který pěstuje kukuřici na 81 hektarech, vydá za průmyslová hnojiva asi 28 000 dolarů ročně, zatímco průměrný chovatel s 550 dojenými kravami má roční náklady na skladování kejdy ve výši asi 25 000 dolarů. Doktorandka Leilah Krounbi k tomu uvedla, že podařilo-li by se propojit na straně jedné přebytek živin z „odpadní“ kejdy s potřebou hnojiv na straně druhé, mohlo by to zemědělcům pomoci ušetřit peníze a zmírnit environmentální dopad produkce potravin.
Zmenšení objemu odpadu, který obsahuje 90 % vody, při zachování živin by mohlo zredukovat potřebu obrovských lagun na kejdu, které bývají nejenom zdrojem nepříjemného zápachu, ale také plynů zhoršujících změny klimatu, například metanu, a řádové snížit negativní environmentální stopu. Z toho mohou profitovat nejenom farmáři.
