Odborný partner
Konference se odehrála v Krnově na Bruntálsku, který povodně zasáhly v roce 1997 a znovu v září 2024. Součástí programu byla také terénní exkurze přímo v Krnově a nedalekém Lichnově, kde se účastníci seznámili s konkrétními opatřeními a možnostmi ochrany krajiny a obcí.
Mezioborová spolupráce
Jak uvedl starosta Krnova Ing. Tomáš Hradil, město se zadržováním vody zabývalo již před povodněmi v roce 2024. Vyzdvihl spolupráci s Člověkem v tísni při okamžité pomoci i při financování dlouhodobých protipovodňových opatření na řekách Opavě a Opavici.
Ing. Daniela Smetanová, Ph.D., ředitelka Národního ústavu pro integrovanou krajinu, připomněla, že zodpovědnost za krajinu leží na každém z nás. „Cílem konference Cesta vody je propojit různé odborníky – vodohospodáře, krajináře, ochránce přírody, zemědělce i starosty, otevřít diskusi a hledat společné řešení,“ vysvětlila Smetanová. Mgr. Magdalena Davis, Ph.D., ředitelka českých klimatických programů organizace Člověk v tísni, připomněla, že po katastrofických povodních v roce 2024, dárci poslali do sbírky SOS Povodně přes půl miliardy korun. „Část peněz byla obratem využita pro obnovu postižených domácností. Deset procent z této sbírky bylo alokováno na podporu obnovy v území tak, aby bylo lépe připraveno na budoucí mimořádné události,“ řekla Davis. Zdůraznila potřebu překonávat resortní roztříštěnost a podporovat mezioborovou spolupráci, která pomáhá propojovat dosud oddělené oblasti a hledat komplexní řešení.
Lesy a povodně
Doc. RNDr. Jan Unucka, Ph.D., z Českého hydrometeorologického ústavu v Ostravě je autorem knihy Lesy a povodně, zkušenosti nejen z povodně 2024. Jak ve své přednášce vysvětlil, zdravé lesy zadržují vodu v krajině a tlumí hlavní odtokové vlny při vydatných srážkách. Zdravý les působí jako konzervant lesní půdy díky edafonu (bakterie, houby, žížaly atd.). Ke klíčovým prvkům vodní bilance a biodiverzity lesních ekosystémů patří přítomnost mechového patra, mrtvého dřeva a tůní v lese. Při nástupu deště funguje les a jeho podloží jako přírodní houba. „Les pojme zhruba 30 procent z nastupujícího úhrnu srážek. Pokud však srážkové úhrny překročí 350 až 400 milimetrů, infiltrační kapacita půdy se vyčerpá a dochází k masivnímu povrchovému odtoku,“ vysvětlil doc. Unucka. Jak uvedl, pokud je půda vysušená a utužená, působí jako došková střecha a není schopná infiltrovat vodu. „Z lesních cest se při extrémních srážkách stávají výmoly, strže až kaňony. Ukazuje se, že i desetiletí staré a zarostlé lesní cesty, které v terénu nevidíte, znova ožívají při povodních a odehrává se v nich dominantní odtok z lesů v horních částech povodí,“ vysvětlil doc. Unucka. Řešení vidí v pestřejší druhotné skladbě lesů s vyšším zastoupením jedle a buku, ale především v komplexním přístupu k tzv. říční krajině. Připomněl odkaz profesora Štěrby s tím, že říční krajina začíná již v pramenných oblastech. „Pramenné oblasti a horní toky tvoří zhruba 30 procent z celkových 111 tisíc kilometrů naší říční sítě. Práce s vodou od pramene až po soutok je klíčová. Nesmíme stavět přírodě blízká a technická opatření proti sobě – není to otázka přehrada versus tůně, ale hledání cesty, jak obě formy vhodně kombinovat,“ uvedl doc. Unucka. Upozornil také na dramatický pokles spodní vody a půdní vlhkosti v horských oblastech.
Poučení z historie
Cesta civilizací je cesta vody, tak zněla přednáška prof. RNDr. Pavla Danihelky, CSc., z Ostravské univerzity – Ústavu medicíny katastrof. Ten připomněl, že osud mnoha velkých říší (Mezopotámie, Persie nebo Čínská říše) byl spjatý se schopností hospodařit s vodou v krajině (akvadukty, vodní cesty pro dopravu i zavlažování). Mnohá společenství zanikla právě kvůli jejich vyčerpání a kolapsu krajiny (starověká města na Blízkém východě). Riziko rozpadu oblastí a států kvůli suchu trvá např. v Sahelu. Ale jak prof. Danihelka vysvětlil, ani my nejsme bez rizika. Povodeň a sucho označil za dvouvaječná dvojčata. Obě zdánlivě protichůdné události mají společný základ a úzce spolu souvisejí. „Vyschlá krajina a utužená půda nedokáže absorbovat prudké deště. Střídání extrémů sucha a povodní je pro společnost to nejhorší, protože vedou k rozpadu sociální soudržnosti a sekundárním krizím,“ uvedl prof. Danihelka. Poté vysvětlil zásadní rozdíl mezi pasivní rezistencí a adaptivní reziliencí. Rezistence spoléhá na to, že systém nápor extrému (sucho/povodeň) „nějak vydrží“, aniž by se měnil. Rezilience naopak představuje adaptivní změnu chování i celkového přístupu k hospodaření. „Všechny zaniklé civilizace si myslely, že to nějak vydrží. Pokud nezměníme náš přístup k životnímu prostředí a nezačneme budovat skutečnou rezilienci, nečekají nás příliš šťastné perspektivy,“ varoval prof. Danihelka.
