Jednou z možností jak obdělávat půdu v regenerativním zemědělství je zpracování No-till, což vlastně žádné zpracování půdy není a do kontaktu s půdou při něm přicházejí jen secí botky. Přínosem takového přístupu by mělo být snížení eroze, zvýšení obsahu organické hmoty, zvýšení úrodnosti půdy a udržení vlhkosti.
To zřejmě bude platit, ovšem zvýšení výnosů v takovém systému nelze očekávat. Nakonec už první pokusy zaměřené na zpracování půdy hákem přispěly ke zvýšení výnosů a to platí stále. Protože však v systémech No-till odpadne zpracování půdy, sníží se i náklady na pěstování plodin a tudíž může být přiměřené snížení výnosů akceptovatelné. V podmínkách našeho zemědělství to však zřejmě moc akceptovatelné není, a tak se agrotechnické systémy bez zpracování půdy používají jen výjimečně.
Ekologické přínosy
Systémy bez zpracování půdy mají určitě ekologické přínosy, které vyplývají hodně z toho, že na povrchu takto neobdělávaných pozemků se stále nachází nějaký rostlinný materiál. Ať již to je kulturní plodina, meziplodina, posklizňové zbytky, nebo mulč.
Půda je tak chráněna v případě větné i vodní eroze a obdobné je to v případě udržení vláhy. Přestože po sklizni má utužená půda má velký obsah kapilárních pórů a tudíž vodu odpařuje mulč na povrchu odparu vody brání.
Ovšem nezpracovaná půda podléhá přirozenému procesu utužení a to i na místech, která nejsou přejížděna zemědělskou technikou. Růst rostlin je v takové půdě omezen. Ve slehlé půdě je méně vzduchu a tedy i kyslíku a tudíž jsou tam zpomalené rozkladné procesy organické hmoty jejichž produktem je dnes ostře sledovaná molekula CO2. Ovšem tam kde je málo kyslíku hrozí to, že rozkladné procesy přejdou do hnilobných a ty jsou v každém případě nežádoucí. Cílem je proto udržet v půdě vhodné množství vzduchu, aby k rozkladu docházelo, zároveň však aby nebyl překotný a ideální je pokud se podaří docílit takové podmínky, které napomáhají vzniku humusových látek.
Realitou však je, že v systémech No-till se do půdy dostává jen málo organického materiálu z jejího povrchu, takže ho v ní zřejmě nemůže být ani nadbytek. Je to tedy systém velmi blízký přírodnímu, nicméně se ukazuje, že z dlouhodobého hlediska je nutné jej doplnit hloubkovým kypřením pro eliminaci negativních efektů již uvedeného procesu slehávání půdy. Z agrotechnického pohledu je pak ideální spojit hospodaření No-till se systémem jednotných jízdních stop (CTF).
Mělké zpracování
Z pohledu zajištění vyšších výnosů se jako lepší řešení jeví redukované zpracování půdy. U něj je sice vyloučena orba, avšak používá se mělké kypření (i intenzivní) a dále i hloubkové kypření bez promíchání půdních horizontů. Velmi důležitou operací je proto i podmítka.
Podmítka či jiné mělké zpracování půdy přichází po sklizni a jejím cílem je prokypření povrchové vrstvy půdy do níž se zamíchají posklizňové zbytky. Je to tedy přesně to, co doporučuje regenerativní zemědělství. Rozklad organické hmoty potřebuje dostatek vzduchu, což je mělkým kypřením splněno a zároveň nedojde k tomu že by se mikroorganismy ze spodních vrstev, které fungují v jiných životních podmínkách dostaly nahoru a do podmínek, které jim nevyhovují (stejně tak ty co potřebují více vzduchu se nedostanou do spodních horizontů půdy). A podmítka i jakékoliv mělké zpracování je vlastně i ekologicky poměrně přirozená operace, která reflektuje na to, jak vše probíhá v přírodě, kde je vrchní vrstva půdy vždy ta nejúrodnější a s největším obsahem organické hmoty.
V regenerativním zemědělství se klade velký důraz na pěstování meziplodin a plodin doprovodných což je jednoznačně pozitivní záležitost ať již z hlediska omezení eroze, nebo poutání již zmíněného oxidu uhličitého, nebo i fixace vzdušného dusíku u leguminóz. Proto je vhodné podmítače opatřit jednoduchými secími stroji a pokud v dohledné době nenásleduje výsev hlavní plodiny, použít meziplodinu.
