Odborný partner
Stále přísnější legislativa definující opatření k minimalizaci rizik možného znečištění povrchových vod rozvoji recirkulačních akvakulturních systémů samozřejmě nahrává. Na trhu jsou již kompletní technologické celky s vyřešenou mineralizací biologicky odbouratelných látek. Podobný trend razí i výrobci krmiv, kteří pro ryby v chované v recirkulačních systémech nabízejí například směsi s vyšší soudržností granulí nebo s obsahem takových látek, díky nimž vyloučené exkrementy plavou a snáze se separují z vodního prostředí.
A jak to celé funguje?
Do nádrží s rybami se přivádí dostatečně okysličená voda s optimálním pH a nízkým obsahem dusitanů, amoniaku a dusičnanů. Z odchovné nádrže voda protéká do sedimentační nádrže, odkud pokračuje přes mechanický filtr (odstraňuje mechanické nečistoty jako jsou zbytky krmiv či výkaly) do biologického filtru, kde nitrifikační bakterie přeměňují amoniak přes dusitany až na dusičnany. V další fázi koloběhu se voda sterilizuje (ÚV zářením nebo ozónem) a následně pokračuje do směšovače kyslíku, odkud se po okysličení čistým plynným kyslíkem vrací do nádrže k rybám. V různě velkých nádržích se ryby krmí peletami z automatických krmítek.
Jestliže průměrná produkce v tradičním rybníkářství je 400 až 500 kg tržní ryby z hektaru rybniční plochy (vzhledem k legislativním omezením vyšší být ani nemůže), v intenzivních chovech je na úrovni desítek až stovek kilogramů z metru kubického vody. Například při chovu okouna či candáta se vyprodukuje okolo 50 až 90 kg ryb z metru kubického vody, okolo 100 kg je to u pstruha duhového, jesetera, úhoře či sumce velkého, ale u sumečka afrického to může být i 300 kg v kubíku vody. Obecně se dá říci, že v těchto systémech se chovají hospodářsky cenné druhy ryb. Vzhledem k drancování přírodních zdrojů má však tento systém chovu perspektivu i pro zdržení biodiverzity volně žijících druhů ryb.
