Cíl dekarbonizace zemědělství a výrobků s ním souvisejících je v poslední době velmi zřetelný. Při prezentaci nových stojů a technologií bývá zmíněno, že se vyznačují nízkou uhlíkovou stopou, využívají principů recyklace a obnovitelných zdrojů energie. A to je jistě chválihodné.
Trochu složitější je to v případě tradičního zemědělství, kde propagovaná myšlenka spočívající v tom, že minimálním či nulovým obděláváním půdy snížíme přirozené rozkladné procesy organické hmoty v půdě a tím i produkci oxidu uhličitého má své limity. Ne vždy je to totiž možné, protože správné obdělávání půdy má na její úrodnost významný vliv a přispívá i ke snížení počtu plevelných rostlin. Naprostou nutností je pak obdělávání půdy v ekologickém zemědělství, kde není možné používat herbicidy. Takže tak jednoduché řešení to není a díky biologické podstatě pěstování rostlin a chovu hospodářských zvířat ani nemůže být.
O mnoho jednodušší je přijetí přínosů automatizace a robotizace zemědělských prací. Nakonec kvalitních pracovníků do zemědělství přichází málo a tak je víceméně logické, že optimální řešení spočívá v tom že tito odborníci budou schopni určovat a kontrolovat práci vícero autonomních strojů. Dnes jsou v zemědělské technice běžné systémy on-line přenosu dat, díky nimž si může vedoucí pracovník na dálku kontrolovat kde se jaká technika pohybuje, jakou rychlostí či s jakou spotřebou paliva, nebo výkonností. A od těchto systémů je již jen krůček k plně autonomnímu provozu. U velké zemědělské techniky typu traktorů či sklizňových strojů zatím není obvyklý, ale u menších strojů začínáme roboty na polích vídat. Jejich práce je zatím převážně orientována do oblasti přesného setí nebo plečkování širokořádkových porostů polních plodin a práce v sadech a vinicích. V živočišné výrobě se stále více rozvíjejí automatické systémy kontroly zdravotního stavu, užitkovosti, krmení nebo dojící roboty.
Trend robotiky již nelze zastavit a může významně přispět i do oblasti trvale udržitelného zemědělství, zejména u strojů které jsou v rostlinné výrobě schopné pracovat s detekcí na úrovni jednotlivých rostlin. Pak bude možné rostliny individuálně přihnojit a pesticidy ošetřovat jen ty co jsou napadené chorobami a škůdci, postřikovat herbicidy jen plevelné rostliny (to už možné je), nebo provádět plečkování i v řádcích kulturní plodiny (také to už je realita).
V celku to pak přinese významné úspory chemických prostředků a snížení zátěže pro životní prostředí. A hektarové výnosy se přitom nesníží, ba právě naopak.
